Pomeranč

Uvědomíte si někdy, když papáte pomeranč, jak se k vám vůbec dostal? Vezměme to popořádku.
Španělsko, 40˚C ve stínu, srpen. Všichni se vesele lochotí u moře nebo bazénu. Pracuje jen menšina. Ovšem je zde i někdo, právě prožívající jednu ze svých nejdelších směn. Ano, pomerančovník – roste, roste, roste, sílí, sílí, sílí, kvete, kvete, kvete áááá… konečně. Jupí, hop, hola hej, pomeranči, jen se směj. Už je tady miminko. Zprvu trochu nevrlé a nazelenalé. Vtom přichází mistr Oskar. Svým právě vyvinutým zářičem SUN 6315 na něj začne působit a z malého pomerančíku je hned adolescent toužící vidět celý svět. Otec pomerančovník jej naštěstí, jako ty jankovité koně, na uzdě podrží, život jde dál. Nyní se již panu pomeranči, v době, kdyby se rád na starou kůru usadil, stane něco hrozivého, děsícího, úděsného, jeho černá noční můra se stane skutečností.
Na plantáž bohatého španělského magnáta přichází, dejme tomu, José. Otec pěti dětí. Čtyři věčně hladové, páté se má narodit. A páchá tento hrůzný čin - smrt – rychlá a zákeřná – utržením. Josému nic jiného nezbývá než celou svou šestnáctihodinovou pracovní dobu vraždit a vraždit, aby on, jeho děti a manželka nemuseli krást. Dostává půl eura na den. To mu musí stačit. Pan majitel si mezitím válí šunky na Bahamách… Tyhle (nemůžu říct zvířata, ta by se takto nikdy nechovala) lidi nepochopím. Naštěstí znám i hodně dobrých, kteří tento graf vyvažují.
Již mrtvý pomeranč leží v bedně. Je večer. Další, prací vyčerpaný Španěl ho naloží do kamionu. Už frčí: Francie, Rakousko, Česká republika… Teď jste tady vy…dvacet korun za kilo…nesete ho domů, a pak…vy…vy…vy…


Jsem jen chtela ukazat muj slohovy styl.... no toz sudte...:o)