Zatraceně doje*aná

Takhle jsem někdy vypadala???
A zase budu.

Hrůza, děs, strach a samota.

Ten pocit, kdy se nemůžu nadechnout. Klepou se mi kolena a větve borovice jen hrůzostrašně narážeji do vyplně oken. Celou noc. A vítr si nedá pokoj ani přes den. V hlavě mám zaraženou železnou tyč a jen vzpomínám a přemýšlím. Teplota se mi mění z hodiny na hodinu. Probouzím se spocená a nemůžu usnout. Třeští mi hlava. Myslím na ni. Jak ji je. Celé ty dny.V té výšce. Nic se nedaří. A druhá na to zůstala sama. Jsou to tady jen bláboly a nikdo jim možná nerozumí, ale já je musím dostat ven z hlavy.
Nechci nic. Vůbec nic. Jen obětí. Pořádné obětí. Plné lásky, důvěry a pomoci. Vím, chci toho hodně, ale jsem ochotná za to dát všechno.
A ještě něco. Vymazat mozek. Ty myšlenky. Dát je pryč. Prý mě podvedl... škoda lásky, kterou jsem tobě dala? Ne...
Asi jde na mě zase teplota. Nesmím se takhle vysilovat. Už chci obout nové botky a jít ven. S bublifukem a hopíkem. Jako dřív. A smát se.
Měla bych teď tančit a vymýšlet choreogrfie. Ležím tu jak plezmero. A v noci jen budím a otravuju rodiče, jak nemůžu spát.
Pojedu do Prahy, závodit. Skončím poslední, to vím, ale budu tam. S nejlepšíma gymnastkama celé republiky. Budu běhat. Mám boty, sluchátka a jakési to měřidlo. A taky mám tělo plné hlenů.
Nečtěte to. Je to shit.
Dojebaná, opravdu dojebaná.
Trojka z bioly.
Sama. Naši jedou za babičkou do Olomouce. Mám jít do orchestru, ale asi to nezvládnu.
Miliiiiiiiiiiiiiiiiiiiii, mám tě ráda.
Tahle fotka nikdy neměla být viděna, ale co. Je to minulost. A ukazuje tu největší slabost.