Vysoké Tatry

1. den

Ze Starého Smokovce, kde jsme byli ubytovaní jsem se vydali směrem na Teryho chatu. Jelikož jsem věděla, že Braňo by se mi při zmínce, že jsem jela lanovkou hluboce smál, vydala jsem se po vlastních. Říkala jsem se, že lanovkou budu jezdit až v důchodu :) Naši se přidali, abych nešla sama a asi mě za to nenáviděli, ale bylo to 45 minut cesty, takže mě mohli počkat nahoře u lanovky, že... Krapet jsme se zapotili, bo se celou cestu šlo na přímém slunci :-/

První hezká zastávka byla u vodopádu, kde jsem se od našich odpojila a šla se známýma směrem na chatu. Výstup byl horký, ale příjemný, mohli jsme se ochladit sněhem a viděli jsme kamzíky. Po více než dvou hodinách jsme dosáhli vrcholu, kde už se pomalu začínali, jak se říká, honit všichni čerti, a protože jsem věděla, že moje nové Merely si nesedí s mokrým povrchem radši jsem se vydala dolů, ale příště Priečné sedlo a řetězy určitě vyzkouším.

Scházeli jsem asi 30 minut, když začaly padat větší kapky, během minuty - nestihla jsem si nasadit ani pláštěnku začaly padat i kroupy. Byla to neskutečná smršť. Kameny klouzaly a člověk se nemohl ani ničeho držet, protože v okamžiku, kdy vytáhl ruku dostal od krup pořádně přes prsty. Zkusily jsem se schovat pod nízké borovice, které byly všude kolem, v okamžiku, kdy jsem se ovšem nevědomky dotkla jedné z větví a provedla spojení veškerá voda mi natekla do klína, takže už jsem měla vodu doslova všude :) Poučení číslo jedna: už nikdy nepůjdu bez kšiltovky, neskutečně se mi hodila, protože mamce ty kroupy mlátily do obličeje a snažila se obličej nacpat pod můj kšilt :D Bylo evidentní, že bouřka jen tak neskončí, takže jsme se rozhodly, že půjdeme jak jen rychle to půjde dolů. Všimla jsem si, že všude z hor začaly stékat nádherné potoky vody. 

Neobdivovaly jsme je ani minuty a všimly si, že jeden ten krásný potok nám přehradil cestu. Už tam stálo dost lidí a všichni se báli přejít, protože voda brala i kameny, natož tak člověka že. Jeden borec se tam nakonec nechal vyhecovat, uvázal si lano, proud přeskočil, a pak už nám všem pomohli se dostat. Jj, na fotce pomáhají mamce, fakt to bylo hluboké :) Cestou jsem pak natrefili ještě na jeden takový potůček, ale ten jsem už nějak přebrodili sami. Troufám si říct, že v tomto okamžiku by byly mokré i Goratexy :)

Jen pro srovnání velikost prvního vodopádu odpoledne :) Poučení číslo dvě: ná náročnější túry si příště opravdu vezmu tak tři metry lana, protože člověk nikdy neví, co se přihodí. To že jsme cestou potkali rodinku s dvěma holčičkami, které neměly ani pláštěnky byla horší stránky story. Na druhou stranu jsem byla překvapena kolik mladých a dětí nahoru vyšlo.

2. den

Mírumilovná procházka od Štrbského plesa k Popradskému. Trasa byla změněna protože pořád dost pršelo. Cestou jsme se šli podívat i na symbolický hřbitov turistů a horolezců, kteří v horách zahynuli. Bylo až děsivé najít tabulku z minulého roku, kde bylo jméno české dívčiny, která zahynula při sestupu z Teryho chaty. Člověk si v daném okamžiku naštěstí ani neuvědomoval, co se mohlo přihodit a byl plný adrenalinu a odhodlání vše zvládnout.

Cestou jsem musela nafotit výzvu pro mého muže a kamarády, kam se vydat příští rok :)

Hore zdar!