Napsat jen tak neco, co by nikdo nepochopil, ale ji to hrozne moc ulevilo...

Zase mi v tele tika bomba... Nevim, jakych rozmeru, ale vim, ze brzo bouchne. Ctrnact dni to v sobe drzim, dusim, kupim a za chvli to udela praaaaaaask. A ja zase pujdu po te ceste a budu si rikat:"Ne, neblbni."
Jen me to strasne mrzi, mrzi, mrzi. Clovek se snazi zmacknout jako pomeranc a dostat ze sebe, co nejvice sladke stavy, ale porad ma jen pocit, ze je plny hnusnych pecek. A je vlastne k nicemu... Chci byt dobra, sladka, delat radost, ale nevim proc mi to nejde. Delam vsechno TAK blbe?
SERE me to. Chci se domu tesit. Ne jezdit s desem, jak se zase dozvim, jaka vlastne jsem.
Stacila by mi jedna otazka... "Co skola?" ... nic vic. Ja te taky posloucham, i kdyz mam nejake sve problemy... Ale ne... ja prece nemuzu mit problemy, ja mam vsechno, co si zamanu. A zajimaji me jen hadry.

Praaaaaaaask.