Vyblít

Bych potřebovala už dlouho.
Jak jsem nešťastná a za všechno si můžu sama. Jak nevím co se životem a nevím, jestli je to normální nebo ne. Jak mě ubíjí a po každé návštěvě mám sevřený žaludek a slzy v očích. Jak to do každého valím, a pak je mi ze mě samotné špatně. Jak to dělám proto, že s ní chci mít vztah jako mají ostatní kolem mne a jak jí nedokážu nic říct. Jen o tom pořád dokola mluvit. Jsem přecitlivělá a nedokážu se postavit sama sobě. Své realitě, svému životu.
Nemám chuť vůbec na nic. Chybí mi lidi. Mí lidi. Lidi, se kterýma se dalo povídat vážně i vesele a pořád o něčem. Kteří se na svět dívali jako já. Nebo já jako oni. A jak mi tohle myšlení a názory chybí. Opravdu moc.
Začínám být zapšklá, všechno hned hodnotím a často je mi fyzicky špatně. Dělám věci tajně a neříkám mu vše, protože se bojím že by mě už prohodil oknem. Ničím i jeho, náš vztah. Musím volit. Volit mezi dvěma lidmi, kteří jsou mi blízcí. Ona mě svou láskou ubíjí a ničí a neví to. Neřekla jsem jí to. Takže si za to můžu sama.
Věci dělám proto, že by se "tak dělat měly", protože ona by je tak chtěla. Vím jak ji uspokojit, ale nemám pocit, že bych z toho měla něco já, vím , co ji říct, co dělat, abych měla klid. Nedokážu se rozhodnout, jestli zrovna tohle chci opravdu dělat já, nebo to dělám pro ni. Sžírá mě to. Smrskává mi to střeva a bolí to. Ten pocit, že to není dle její režie mě ničí, nedokážu se přes něj přenést.

I´m a bad bad girl.