Ani se mu nedivím…

Komu? Vy nevíte o kom mluvím? Ale no tak. Zkuste se rozpomenout. Já počkám… Už? Ještě ne? V poslední době se nemluví o nikom jiném. Je to jedno z nejfrekventovanějších slov už od listopadu (teda kromě ptačí chřipky). Už víte? Ano? Tak to řekněte, nebojte se. Přesně tak, máte pravdu. Gratuluji vám. Vyhrál jste svůj dobrý pocit. A co vy? Uhádli jste? Ano, mluvila jsem o počasí.
Zdá se mi, že se na mě valí ze všech stran – televize, rádio, noviny, rozhovory doma, venku, zkrátka všude. Na to, jak se o něm všude klábosí, je počasí hodně neoceněné. Většinou na něj slyším víc nadávek než chvály. Vůbec se mu nedivím, že přestalo vymýšlet pořád nové a nové dny. V listopadu mu prostě ruply nervy. Řeklo si : „A dost! Tam dole si každý vymýšlí a mě to právě přestalo bavit. Končím. Balím to. Nějak se to vyvrbí, ale já už nic nevymýšlím!“ Vzpomínáte? Listopad zima, prosinec zima, leden zima, únor zima, březen zima, duben zima. Na začátku května se počasí zastydělo a hlavně se začalo nudit. „Dobrá, chce to změnu. Květen je tady chtělo by to trošku tepla.“ No a tak nám trochu přihřálo. Sotva se ovšem rtuť teploměru vyšplhala nad 20˚C, všichni si začali stěžovat: „Ze zimy hned do horka. Všichni budeme nemocní. Proti chladu se ozbrojíš, ale v horku se z kůže nesvlíkneš. To je hrůza, ať je radši zima…“ Dobrá milánkové, máte, co jste chtěli. Teplota se točila kolem desítky a… Už snad ani nemusím psát. Lidi si zase stěžovali. Vás by tohle bavilo? Snažit se někomu vyhovět, ale kvůli sobeckému zbytku byste sami trpěli? Za dobrotu na žebrotu. Nic jiného mě v tomto případě nenapadá.
Prosím vás za počasí, už se konečně rozmyslete, co vlastně chcete. Ani mě se pořád nechce měnit letní a zimní šatník během jednoho týdne. Zkuste se vžít do jeho kůže. Jen si to představte… Dva dny musíte řídit počasí. Chcete se zavděčit dvěma kamarádům najednou.
A nebo mě napadá ještě jedna možnost. Zkuste být trochu víc ohleduplní vůči ostatním.