První rok v maželství...
... aneb vdala jsem se ve 22 letech.
Reakce od okolí byly různé. U mladších ročníků jsem vysledovala, že vám všichni popřejí a říkají, jak je to super. Na druhou stranu z nich cítíte, jak si říkají "Proč? Co je k tomu vedlo? Tak mladí a přijít o SVOBODU?" Těch, co to mysleli upřímně bylo opravdu málo, myslím, že bych je spočítala na jedné ruce. Ty ostatní jsme většinou ještě dorazili tím, že si Tom vzal mé příjmení. První reakce byly, že jestli je to vůbec možné a když byla tato otázka kladně odpovězena, následovala další nevyslovená otázka "Proč?". Asi jsem nečekala takto odmítavý postoj u svých spolužáků, ale možná to byla jen reakce spojená se závistí :)
Starší popřejí a fandí vám. A to potěší. Já věřím na ozkoušené metody a myslím, že tohle je jedna z nich.
Pro mého muže to byl nejkrásnější den v našem vztahu. Prý když mě poprvé uviděl bylo mu už vše jedno a věděl, že ono ano řekne a bude klid. Mé vzpomínky jsou poněkud rozpačitější. Chci poradit ostatním ženám, aby se úlohy nevěsty nechytily tak dychtivě jako já. Měla jsem strach, že okolí ode mě očekává něco. Bála jsem se, že to něco, když ani nevím, co to je, nesplním. A celý den jsem se spíš všeho bála - no tak, hezky se pořád usmívej, dnes máš být šťastná, jsem dokonale zapudrovaná, netrčí mi někde faldy, neměla jsem být tradičnější a vzít si závoj, nechat si učesat drdol a spustit dva pramínky podél hlavy,...? It was hard, very hard. No... pro mě stále existují společně ztrávené chvíle, které jsem si užila více.
I tak si myslím, že se vše povedlo. Až na jednu poloztracenou mamčinu kytku bylo vše ok. Jen jsem se utvrdila v tom, jak mám úžasné a dokonalé přátele, o které se můžu opřít, a že i v tomto věku je dobré poslouchat maminčíných rad, protože mají smysl.
Že jsem paní a manželka mi došlo asi po půl roce. Na dospělosti člověku přidá běhání po úřadech a snaha se osamostatnit. Mě samotnou asi nejvíc utvrdila pomoc mamce, na kterou jsem od února zůstala s taťkou sama. Snaha je snaha, ale činy jsou činy a mám pocit, že jediná Dana pochopila, a pak teda ještě další známe, které mi ulehčovaly situaci. Zvládli jsme to. Jsem si tím jistá.
Svobodu jsem neztratila. Naopak jsem volnější a jistější. Dělám si stále co chci a kdy chci a vím, že až se vrátím domů, bude mě tam čekat ta moje jistota, kterou budu moci jistojistě sprdnout, že už zase neuklidil :)
Naučila jsem se lépe vařit, prát (už si nezapírám oblečení, hihi), pěstovat rostliny a starat se o náš vzájemný prostor. Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek a tak se snažíme věci řešit hned a otevřeně. Žádně tajnosti, žádné. Byť je to možná trochu děsivé, mě se to zatím vyplatilo.
Jsem šťastná, zamilovaná, milovaná, klidná, polonemocná (, ale to se časem taky vyřeší :p) a taky méně vysolárkovaná oproti loňsku :) A už se moc těším na nějakou svatbu, že si ji konečně užiju.
Pzn. redakce: Časy gymplácké jsou ty tam. Omlouvám se za veškeré chyby a jakousi strohost textu, ale já už píšu jen technické zprávy a doplňuji čísla do vzorečků :)
Reakce od okolí byly různé. U mladších ročníků jsem vysledovala, že vám všichni popřejí a říkají, jak je to super. Na druhou stranu z nich cítíte, jak si říkají "Proč? Co je k tomu vedlo? Tak mladí a přijít o SVOBODU?" Těch, co to mysleli upřímně bylo opravdu málo, myslím, že bych je spočítala na jedné ruce. Ty ostatní jsme většinou ještě dorazili tím, že si Tom vzal mé příjmení. První reakce byly, že jestli je to vůbec možné a když byla tato otázka kladně odpovězena, následovala další nevyslovená otázka "Proč?". Asi jsem nečekala takto odmítavý postoj u svých spolužáků, ale možná to byla jen reakce spojená se závistí :)
Starší popřejí a fandí vám. A to potěší. Já věřím na ozkoušené metody a myslím, že tohle je jedna z nich.
Pro mého muže to byl nejkrásnější den v našem vztahu. Prý když mě poprvé uviděl bylo mu už vše jedno a věděl, že ono ano řekne a bude klid. Mé vzpomínky jsou poněkud rozpačitější. Chci poradit ostatním ženám, aby se úlohy nevěsty nechytily tak dychtivě jako já. Měla jsem strach, že okolí ode mě očekává něco. Bála jsem se, že to něco, když ani nevím, co to je, nesplním. A celý den jsem se spíš všeho bála - no tak, hezky se pořád usmívej, dnes máš být šťastná, jsem dokonale zapudrovaná, netrčí mi někde faldy, neměla jsem být tradičnější a vzít si závoj, nechat si učesat drdol a spustit dva pramínky podél hlavy,...? It was hard, very hard. No... pro mě stále existují společně ztrávené chvíle, které jsem si užila více.
I tak si myslím, že se vše povedlo. Až na jednu poloztracenou mamčinu kytku bylo vše ok. Jen jsem se utvrdila v tom, jak mám úžasné a dokonalé přátele, o které se můžu opřít, a že i v tomto věku je dobré poslouchat maminčíných rad, protože mají smysl.
Že jsem paní a manželka mi došlo asi po půl roce. Na dospělosti člověku přidá běhání po úřadech a snaha se osamostatnit. Mě samotnou asi nejvíc utvrdila pomoc mamce, na kterou jsem od února zůstala s taťkou sama. Snaha je snaha, ale činy jsou činy a mám pocit, že jediná Dana pochopila, a pak teda ještě další známe, které mi ulehčovaly situaci. Zvládli jsme to. Jsem si tím jistá.
Svobodu jsem neztratila. Naopak jsem volnější a jistější. Dělám si stále co chci a kdy chci a vím, že až se vrátím domů, bude mě tam čekat ta moje jistota, kterou budu moci jistojistě sprdnout, že už zase neuklidil :)
Naučila jsem se lépe vařit, prát (už si nezapírám oblečení, hihi), pěstovat rostliny a starat se o náš vzájemný prostor. Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek a tak se snažíme věci řešit hned a otevřeně. Žádně tajnosti, žádné. Byť je to možná trochu děsivé, mě se to zatím vyplatilo.
Jsem šťastná, zamilovaná, milovaná, klidná, polonemocná (, ale to se časem taky vyřeší :p) a taky méně vysolárkovaná oproti loňsku :) A už se moc těším na nějakou svatbu, že si ji konečně užiju.
Pzn. redakce: Časy gymplácké jsou ty tam. Omlouvám se za veškeré chyby a jakousi strohost textu, ale já už píšu jen technické zprávy a doplňuji čísla do vzorečků :)