Mám toho dost...

Pořád, pořád dokola a já nedokážu nic říct, pořád si jen říkám, že se s tím srovnám, ale nějak mi to nejde. Už kdysi jsem si řekla, že tohle je můj strop, ale stejně nějak pořád věřím, že se to změní. Ale nezmění. Tohle je asi jaksi předurčeno.

Nebaví mě to. A pokaždé mi začnou téct slzy. Nepochopí. Nikdo. Ani nechci. Jen to tak napsat, abych si to příště mohla přečíst a potvrdit si, jak měkká jsem.

Nechci v tom takhle být a zároveň nechci pryč. Pocit jistoty je pro mě nadevše.

Co teď a co pak? Jak se chovat, když jsem se do háje tak pekelně těšila?

Vem si knížku a čti si. Nebo radši spi, pak se tak nederou slzy do očí.

Ať už to prosím pochopí. Nechci s nikým bojovat, ani nebudu.

Původně jsem chtěla napsat, jak neskutečně jsem se těšila na tahle horka a jak moc si je úžívám - chodím ven i v noci... :p A taky jsem si myslela, že si je budeme užívat spolu.