Domeček z karet

Stavěla. Měla sílu, chut´, odhodlání, radost, úsměv na tváři, milovala. Když jí náhodou nějaká karta spadla z ruky, ohla se pro ni. Nechtěla-li stát, zkusila to ještě několikrát a když se pořád nedařilo, sáhla pro jinou. Neustále se snažila. Spoustu lidí jí pomohlo. Některé dnes miluji, jiné obdivuji, další mám ráda a na některé se usmívám. Všem se snážím pomáhat. Pořád stavím a přidávám další karty. Pomalu. Postupně. Myslím, že základy jsou pevné. Ona si však myslí něco jiného. Dnes se stalo něco podivného.


Bum! Prásk! A už je ticho. Ona neví co má dělat. Kudy chudí, pláče. Všichni ji objímají. Pomáhají ji. Jen ona neví jak dál. Kam? Co? Jak? Už nezná východiska. Jen dýchá. Pohybuje plícemi a branicí jen pro něj a snad i pro ně. Zmizí? Zůstane? Jak to bude sál? Strach. Nepopsatelná obava z konce a odloučení. Obejme ji? Ví, že ji miluje a ona, miluje jeho. Jen neví jak dlouho.

Děsí ji spousta jiných věcí. Že ty karty, které tak pracně stavila už nikdy neposbírá. Z jejího milovaného domečku se stane jen ona známá hromádka karet.

Jak a kam mám jít? Půjdeš se mnou? Doufám, že ano... Jinak by zůstala ležet pod obrovsky těžkou přikrývkou karet.

Není chyba 20x vstát, ale 20x zůstat ležet.

Jak jde čas...

Hm, už se mi to zdálo nějaké divné... Nějak se mi tam dařilo... Tak proč si nedat dvě nečekané písemky z matiky hned posobě? Ano, začínam uvažovat o matuře ze ZSV a dějepisu. Nic proti těmhle lidem! Jen, uaaaaaaaaaaa. Mě to na... netěšilo do dlaších hodin...

Taky jsem prokázala jeden dobrý skutek - byla jsem darovat krev. A jak to dopadlo? Někde se stala chyba a přišla jsem o celou žílu. Praskla mi a krev se rozlila do spodní části ruky, takže jsem vypadala jako nějaký android:-/ Jsem A pozitivní, což není zrovna nejlepší, bo kdyby měl otec mého dítěte stejnou skupinu, mohla bych mít problémy.

O víkendu jsem prošla prvním kouskem školení na cvičitele III. třídy a moooc mě to bavilo:) Zjistila jsem, že nejsem až taková troska :) A že se chci sportu věnovat, jak jen to bude možné :)

A mám strach. A to jakože velký. Nevím, mám si říkat je to daleko nebo blízko? Každopádně je to všechno kolem spojené i s Tebou a to je to, co mě děsí ještě víc. Nejistota, nevědomost, obavy... to není můj styl.

Včera jsme spolu protančili večer :) a umím mambo :p